Zhlediska dalšího vlivu lze vrámci tzv. německé mystiky pozdního středověku považovat za nejdůležitější texty Jana Taulera a s nimi spřízněný anonymní spis Theologia Deutsch, jež se v 16. století dočkaly intenzivní recepce. Jejich myšlenky zaujaly nejen mladého Luthera, ale posléze i heterodoxní luterány, byť z jiných hledisek. Mezi ně lze počítat i Theophrasta Paracelsa, v jehož díle došlo ke spojení teologického myšlení s přírodní filosofií – spojení, které záhy dovede k dokonalosti heterodoxní luterský teolog Valentin Weigel. Jeho spisy se tiskly až v první čtvrtině 17. století, zato hojně. Brzy se začaly spojovat s texty Paracelsovými a objevila se i řada pseudepigraf. Ty se často soustředily na eschatologické motivy, ale také na ideu všeobecné reformy. Odtud tou dobou čerpá ve svých theosofických spisech také Jacob Böhme. V přednášce budou alespoň v hrubých rysech naznačeny uvedené myšlenkové linie. Zároveň se pokusíme ukázat jejich stopy u Komenského, který byl s nimi v různé míře obeznámen. Samo ústřední poselství německé mystiky u něj ovšem prokazatelně sehrálo důležitou roli.