Řečeno slovy francouzského historika Michela Pastoureau, jehož některé knihy český čtenář zná, není zelená barva barvou počestnou – je mazaná, nedá si nahlížet do karet, pokrytecky mění svou symboliku podle potřeby… Získat ji z přírodních surovin bylo vždy poměrně snadné, proto se jí dostávalo menšího uznání než barvám červené, modré či dokonce zlaté. Zelená byla nestálá, špatně držela na látkách i malířských podkladech. Tato nestabilita vedla k tomu, že se stala symbolem všeho, co se hýbe, mění, stala se barvou náhody, hry, osudu.

Rehabilitovalo ji 19. století: hypertrofující města, „centra smradu“, si oblíbila zeleň a prosazovala ji na všech volných plochách, které ještě zůstaly. Zelená se stala dichotomickou antitezí civilizace. Znamenala život. A právě v prostředí měst došlo pomocí zelené k vytvoření nové symboliky: barvy, která znamená souhlas, svolení, bezpečí, barvy, jejímž protikladem je červená znamenající zákaz, omezení, nebezpečí. S explozivním růstem městských aglomerací v období průmyslové revoluce a na přelomu 19. a 20. století se v urbanismu zrodilo téma bydlení a života v zeleni, zrod krajinářské architektury a potřeba vyvážení zastavěných a různorodě funkčně využívaných ploch zelenými „plícemi“ města – městskými sady a parky s okrasně osázenými trávníky. Ty se – vedle tradičních pohostinských provozů – staly novými epicentry společenské komunikace, zábavy a podívané; místy, kde se privátní mísilo s veřejným (pikniky, rauty, sport).

Zatímco zeleň a zelená je v městech do určité míry „náplavou“, ve volné přírodě kralovala a ve svém království lidské zásahy nepotřebovala. Užitná hodnota rozsáhlých volných ploch zapřáhla zeleň do služeb člověka: zeleň začala být poutaná, ovládaná a v posledku devastovaná. Lidskou tvář měla i zeleň v zámeckých parcích; ovšem z pohledu užitečnosti zde docházelo k plýtvání trávou, vodou i lidskou energií. Ale jen do chvíle, než nastal nedostatek. Pak se nejen zámecké zahrady, městské parky, ale jakékoliv, i drobné okrasné plochy zezelenaly: měnily se v užitečné zeleninové záhony. A vyhladovělá populace začala ve volné přírodě „spásat“ to, co původně nechávala němým tvářím …

Hlavní okruhy:

1. Zeleň jako jeden z motivů paradigmatického obratu v historiografii: od ontologického, poznávacího a hodnotového antropocentrismu k biocentrismu v humanitních vědách

Podokruhy

• Ekologická krize a její (historické) souvislosti;
• Člověk jako součást přírody;
• „Zelený“ obrat v historiografii.

1. Zeleň a zelená v komunikaci

Podokruhy:

• Symbolika zelené a zeleně v dějinách, jazyce a v komunikaci (posvátné stromy a háje; zelené elementy v heraldice, symbolické komunikaci a reprezentaci; „zelená“ rčení, přísloví a idiomy; květomluva a její symbolika);
• Zelená jako symbol volnosti, svolení a bezpečí v umění a literatuře vs. zelená jako paradigma disciplíny;
• Zeleň (zelená) v sociální a politické komunikaci.

1. Bydlet a žít zeleně, bydlet v zeleni

Podokruhy:

• Urbanismus zahradních měst, místo a role zelených elementů v teorii urbanismu a bydlení 19. a 20. století, ekologická architektura;
• Veřejné parky a sady, jejich typologie a koncepty osázení dřevinami a květinovými hnízdy, jejich tvůrci;
• Introdukce okrasných dřevin. Záhumenky, zahrady (včetně botanických) a zahrádky.

1. Zelená strava, kuchyně a medicína

Podokruhy:

• Zelenina a přírodní produkty ve stravování od středověku do současnosti; zelená kuchyně; geneze a vývoj žánru biokuchařek;
• Užitková zeleň – kuchyně, nápoje. Rozšíření portfolia spotřební zeleně v době zásobovacích krizí;
• „Zelené dějiny světa“ aneb „Dáš si s námi trávu?“: dějiny pěstování a využití konopí.

Vážené kolegyně, vážení kolegové, pokud Vás téma zeleně upoutá, rádi Vás v Pardubicích na tradičním bienále přivítáme.

Předem prosíme o zaslání názvu vašeho příspěvku se stručnou anotací (do 800 znaků), a to do 31. ledna 2025, na níže uvedenou adresu.

S hezkými pozdravy

Martin Čapský, Milena Lenderová, Pavel Panoch

Ústav historických věd Fakulty filozofické Univerzity Pardubice

milena.lenderova@upce.cz